Slovo apoštol se mě do pouti nikdy osobně nedotýkalo. Ne snad, že bych dosud nepochopila, že to je úkol každého křesťana – být svědkem o Ježíšově smrti a vzkříšení a přinášet tuto radostnou zvěst, svědčit svým životem, následovat Krista… „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Slyšela jsem to přeci mnohokrát. Přesto mě ten apoštol připadal jako něco vyššího, něco vzdáleného. Bylo přeci jednou provždy 12 apoštolů. Být apoštolem to je čest, zvláštní titul a vyznamenání. To se mě přeci netýká.
Když jsme na začátku pouti dostali trička, na kterých byl vpředu nápis „Apoštol Božího Milosrdenství“, viděla jsem tričko s logem. Tričko s logem časopisu Apoštol Božího Milosrdenství. Nic jiného. Víc jsem si všímala obrázku poutníků na zádech. Pouť k božímu Milosrdenství 2009. No ano, to mám radost, jsem toho součástí, jsem poutník! Vlastně poutnice.
To byl začátek pouti, a i když jsem se na ni těšila už pár měsíců, stejně jsem ani nedohlédla, kam mě povede. A hlavně, kolik milosti v ní a po ní zažijeme. Před poutí jsme od našeho otce na poslední přípravě dostali takové „prázdninové čtení“, které nám mělo vyplnit čas, než bude v září příprava pokračovat. Jedna z těch knih se jmenuje Víra jako výzva (Brian Draper). Když nám je P. Stefan dával, řekl, že ho nezaujala, ale nám by se možná mohla líbit. Myslím, že jsem ten den byla už tak docela rozmrzelá, že budu celé dva měsíce „bezprizorní dítě“ a tak mě nenapadlo říct nic jiného než, že by nám také mohl dát nějakou, která ho zaujala. Knížku jsem odložila. Po pouti jsem se k ní ale vrátila a začetla se. Zjistila jsem, že se mi docela líbí. Je v ní totiž dost neotřelých myšlenek a náhledů na víru. A v souvislosti s naší poutí mě úplně odboural citát na straně 28:
„Život apoštolů lze výstižně shrnout metaforou „na cestě s Ježíšem“. (Slovník biblických metafor)
Je to tak. Nemohla být chvíle, kdy by tam s námi Pán nebyl. Ježíš šel s námi se svou laskavostí a objímající láskou. Učil, léčil, káral a miloval, byl a je s námi tak, jak byl se svými apoštoly.
Možná mě někdy pokáral slovy spolupoutníka, nebo mi ukázal ty moje horší vlastnosti, učil mě, co je jeho milosrdenství, ukazoval mi, že nemám víru ani trochu skrývat, ale že ji mám doslova vyzpívat světu kolem. Ukazoval mi i mou minulost, vysvětloval mi, co znamenala a jak byl stále se mnou. Dal mi poodhalit o krůček dál moje povolání, které bylo jedním z úmyslů, za který jsem na pouť šla. Připomněl mi, jak zapomínám na jeho Matku, která mě přitom k svému synu přivedla. U konkrétních lidí, za které jsme se na pouti přimlouvali, pomohl tak, že se věci začaly „hýbat“. Léčí tak i naši rodinu. Bohu díky!
Pouť mě také posunula ve vztahu k Bohu Otci, protože se o něm a o jeho otcovské lásce k nám na pouti hodně mluvilo. Často jsem, obzvlášť jako katechumenka, měla pochybnosti, jestli mu vůbec už smím říkat „Otče náš“. Myslela jsem, že tu modlitbu znám a ani si nevšimla, jak málo rozumím prvnímu slovu! Teď se učím víc tomu slovu „Otče“ rozumět a mít z toho oslovení větší radost. A tak se, myslím, dostávám k hlavní zprávě celé poutě pro každého poutníka. Jsme milovaní. Milované děti, milovaní synové, milované dcery Boha, svého Otce! Pokud mi něco znělo v uších jako ozvěna po pouti, bylo to oslovení „Milovaní“, kterým otec Artur často začínal nějaké vyprávění. Ale nemůžu zapomenout ani na oslovení „Bratři a sestry“ od otce Tomáše. Vždyť kdo se na pouti neučil přijímat sebe a svoje bratry a sestry? Můžeme být milované děti bez toho, abychom se milovali navzájem?
Přemýšlela jsem, proč byli ti apoštolové, myslím těch dvanáct, tak horliví, proč byli také tak věrohodní a měli tolik sil. Zbudovali celou církev. Jistě, věřili a konali všechno ve jménu Ježíše, který byl tou silou. Jeho láska byla jejich silou. Jistě, také měli přímluvce a utěšitele Ducha Svatého, který je vedl a mluvil z nich. Ale oni museli mít ještě něco navíc, oni poznali velikou božskou Lásku. Museli být prostě úplně zasaženi Láskou.
