„Putujeme, neboť jsme si
vědomi, že my, naše rodiny, farnosti, prostředí, diecéze, Česká republika, celá
Evropa potřebují Boží milosrdenství. Byl si toho vědom papež Jan Pavel II., a
proto v roce 2002 v Krakowě-Łagiewnikach svěřil Božímu milosrdenství celý svět.“
„Tato pouť je pěší. Chceme naši modlitbu spojit s námahou pěšího putování;
chceme být týden spolu a sobě navzájem hlásat milosrdného Ježíše.“
Cesta poutníků z Fulneku do Slavkovic
vedla i naší farností a někteří z nás se jich ujali a poskytli jim pohodlí na
jednu noc. Zde nabízíme několik svědectví ochotných hostitelů z naší farnosti:
Host do domu, Bůh do domu...
„Můžete-li, přijměte prosím poutníky
pod svou střechu, bude jich asi 48...“ Tak nějak zazněla výzva otce Stanislava v
ohláškách po nedělní mši svaté. A já věděla, že můžu a chci poutníky přijmout a
poskytnout jim to nejlepší. 26. července 2009 okolo 19:00 přišli. Poutníci
putující z Fulneku do Slavkovic. Pěší pouť k Božímu milosrdenství pro ty, kteří
Boží milosrdenství potřebují. Kdo by nepotřeboval? 48 věřících se rozhodlo, že
tuto touhu podpoří poutí a že půjdou od 25. 7. 2009 do 31. 7. 2009 dobrovolně
186 km dlouhou trasu, na které je bude čekat nepohodlí, žár i chlad, slunce i
déšť, nepochopení kolemjdoucích, ale i vzájemné společenství, vzájemná pomoc,
navázání nových, takřka rodinných vztahů, které taková akce nutně musí přinést,
poznání sebe sama a také otevřené dveře hostitelů, mezi které jsem se zařadila i
já a moje rodina.
V neděli večer na svatou Annu ožily
prostory Komunity Blahoslavenství směsicí poutníků - od dětí, přes mladé dívky a
chlapce až k těm, kteří s sebou nesou nějaký rok navíc. Duchovní, řádová
sestřička, rodiny, skupinky mladých, ti všichni přišli unavení a vyčerpaní,
vždyť za sebou měli jednu z nejdelších tras celé pouti. Přesto jejich tváře
vyzařovaly radost, ale i úlevu – další den za sebou. Otcem Tomášem mi byly
přiděleny 4 dívky. Přípravy doma na jejich příjezd nebyly obtížné, naopak, s
radostí jsem chystala nocleh, občerstvení, vše tak, aby se naši poutníci u nás
cítili co nejlépe, aby si odpočinuli a načerpali sílu do dalších dnů. Následoval
přesun k nám domů a rychlá večeře, protože na 20:30 jsme se vraceli zpět do
kostela na krátkou pobožnost. Měla jsem zvláštní pocit, když jsem do kostela
vstoupila. Všude seděli cizí lidé, cizí tváře, mě tak blízké lidi, které vidím
každou neděli v našem kostele, vystřídali poutníci. Přišli poděkovat Pánu za
celý uplynulý den, za vše, co prožili, za všechny, které cestou potkali. Děkovné
motlitby byly plné citu, pokory, vděčnosti.
Děkovali ti, co měli potřebu díky
nahlas vyslovit, jiní děkovali v tichosti, ve skrytu své duše, pohrouženi sami
do sebe. Motlitby vystřídaly chvály, nezvykle doprovázené trubkou, o to
krásnější. Cítila jsem velmi silné společenství s touto skupinou lidí, přestože
jsem je nikdy předtím neviděla. Byla jsem jejich součástí, byl to velmi silný
okamžik v mém životě. Následovaly organizační pokyny na další den a pak jsme
jeli zpět domů. Večer jsme si povídali a my se dověděli, že dívky jsou všechny
vysokoškolské studentky. Vyprávěly o pouti, o sobě, o studiu, o jejich farnosti,
schole (ve Fulneku je 30 členná), my zase o nás a o životě v naší farnosti.
Povídalo by se dlouho, ale večer ubíhal a ráno se muselo vstávat, my do práce a
dívky na další putování. Dobrou noc a díky se slibem, že ponesou ve svých
srdcích naši rodinu - jak krásně se mi usínalo s tímto vědomím.
I já děkovala, děkovala jsem za
poutníky, kteří do naší farnosti přišli, děkovala jsem za tyto naše 4 studentky,
které přišly do našeho domu a vím, že s nimi k nám do domu vstoupil Bůh.
Smutno mi bylo ale za ty poutníky,
kteří to štěstí neměli a do rodin se nedostali. Snad příští rok, kdy pouť chtějí
opakovat, se najde více ochotných farníků přijmout poutníky do svých domovů,
vždyť ne nadarmo se říká „ Host do domu, Bůh do domu!“ Popřejme poutníkům sílu a
Boží ochranu na jejich cestě, která je všechno, jen ne pohodlná. Jak říká otec
Tomáš, duše celé akce: „…možná právě nohy těchto poutníkůponesou všechny
starosti, prosby a díkůvzdání těch, kteří nemohou z různých důvodů putovat… Své
modlitby spojí s námahou pěšího putování.“
Děkuji Vám, poutníci. Byli jste
požehnáním pro náš dům, pro naše srdce, pro naše další žití. „Pokoj, pokoj
dalekým i blízkým, praví Hospodin.“ Iz 57,19.
-Marie K.-
Poutníci k Božímu milosrdenství
Úsměvy na tvářích, dobrosrdečnost,
skromnost, radost – to jsou jen některá slova, která se mi vybaví při vzpomínce
na setkání s poutníky z Fulneku do Slavkovic. Přespaly u nás tři ženy – poutnice,
díky kterým jsme prožili krásný večer plný povídání o smyslu a podobě poutí v
minulosti a dnes. O pouti k Božímu milosrdenství, kterou zorganizovali otcové
pallotini jsme předtím neslyšeli, a tak jsme zasypali naše poutnice otázkami.
Spolu s odpověďmi jsme dostali i čtvrtletník Společnosti katolického apoštolátu
- Apoštol Božího milosrdeství. Je to časopis zaměřený na šíření úcty k Božímu
milosrdenství, kde je spousta informací a zajímavých článků, rozhovorů,
zamyšlení, poslání a spiritualita sv. Faustyny atd.
Naše péče o poutnice byla velmi jednoduchá – nachystat večeři a místo k
přenocování. Po večeři spěchaly na modlitbu a po našem povídání šly spát. Není
divu – měly v nohou za ten den 20 km.
Nezapomenutelnou chvíli jsem s nimi
prožila ráno, kdy jsme se modlili za jejich putování a dávali jim požehnání na
cestu. K tomu si odnášely i prosby o modlitbu na naše úmysly.
Myslím si, že zvlášť v dnešní době je
tato pouť velmi potřebná. Je přeci nádherné, že Bůh dává skrze své ničím
neohraničené milosrdenství šanci k návratu i těm největším a mnohonásobným
hříšníkům.
-Lucka B.-
Poutnice u nás
Prvně jsme se o poutnících a prosbě o
jejich ubytování dozvěděli v naší farnosti s dostatečným předstihem z farního
zpravodaje. První moje reakce byla – taková otrava někoho ubytovávat. Je potřeba
uklidit, připravit postele (snad se nebudu muset vzdát té vlastní!!!), navařit (zase
čerpat peníze, kterých je už tak málo…), navíc někdo cizí (co si s nimi budeme
povídat?)… No prostě nadšení „obrovské“. Pak se mi to trochu rozleželo, začala
jsem nad tím uvažovat trochu víc a hlavně jinak a vybavila se mi slova Písma (Mt
25, 33-40):
„…Neboť jsem hladověl, a dali jste
mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se
mne…. Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných
bratří, mně jste učinili.“
A pak ještě ta známá věta Host do
domu, Bůh do domu. Přijetím těchto poutníků vlastně do svého domu přijímám
Ježíše. A když je nepřijmeme my, tak kdo jiný by je měl přijmout? Tak jsme se s
manželem rozhodli, že do toho půjdeme. A pak už jsme se začali těšit, že i když
to třeba nebudou lidé našeho věku, že přece jen se všichni máme navzájem čím
obohatit. A výsledek?
V neděli večer jsme se vydali na faru
pro poutníky, resp. k nám šly 4 poutnice. Došli jsme domů a pojedli večeři,
poutnice se upravily a šly zpátky na modlitbu do kostela, kde se modlily i za
nás (to není nikdy k zahození). Večer jsme si pak povídali a vcelku brzo jsme
šli spát, protože poutnice byly „docela“ unavené. Podotýkám, že do vlastních
spacáků, přestože měly postele povlečené, natolik byly skromné! Až jsem si
říkala, že je to nuda, že jsem od toho sdílení čekala víc. A ani nevím jak,
najednou jsme se s jednou tou paní (původně nepatřila do nám přidělené „ubytovávací“
skupinky, a tak spala jinde než ty zbylé), nějak ještě srazili v kuchyni u pití,
pozvali jsme ji sednout a popovídat si. Ptala jsem se, proč putuje a co od této
pouti očekává a… byl z toho hluboký duchovní rozhovor ve třech asi do jedné v
noci. Všichni jsme z toho byli trochu paf, ona sama pak říkala, že to bylo fakt
řízení Boží, že se dostala k nám, neboť původně měla jít k někomu jinému, a že
jsme spolu mohli rozebrat věci, které ji trápily.
Takže posléze jsme byli s manželem
hrozně rádi, že jsme některé z těch poutníků přijali. Nakonec s nimi ani nebyla
taková práce a jsme přesvědčeni, že s nimi nás opravdu navštívil Bůh.
-Petra G.-
I my jsme je přijali…
Při našich cestách světem se nám
stávalo, že nás lidé pozvali k sobě domů. Někdy na čaj, jindy na celou hostinu i
s přenocováním. Vždy jsme si z takovýchto náhodných pozvání odnášeli plno
zážitků. Bylo nám umožněno nahlédnout do života lidí s úplně jinými radostmi a
problémy, a to člověka významně obohatí. Minimálně mu to trochu otevře oči.
Teď se naskytla příležitost, kdy jsme
my mohli někoho pozvat, a tím částečně vrátit to, co jsme dříve bohatě brali. Už
jen tímto vědomím nás přijetí poutníků u nás doma moc obohatilo. A co si
odnášeli poutníci od nás?
Asi puchýř navíc, protože bydlíme na
kopci a poutníci tedy museli po celodenní pouti vyjít ještě dvakrát k nám nahoru.
Cesta na večerní modlitbu pro ně byla téměř očistcem. Ale snad také nahlédli do
života mladé rodiny, což je všechny asi také brzo čeká. Dokonce náš nejmenší se
jim postaral i o trochu „exotický“ zážitek, když jim ukazoval, jak se dělí o
snídani s koťátkem.
-Petra T.-
Příště je přijmeme všechny…
Poté co se objevila v kostele prosba
o ubytování poutníků, celkem rychle se doma rozhodlo, že si jich pár půjčíme.
Argument, že i mne již v minulosti několikrát lidé k sobě domů přijali a vždy
nabídli to nejlepší, co měli, byl neprůstřelný a byl jsem za to rád, i když mě
to odsoudilo k dvouhodinovému úklidu pokoje. :-)
Jakmile maminka prověřila
připravenost přijmout poutníky, byl jsem vyslán, abych je dovezl. Na faře se
ukázalo, že ti čtyři poutníci, kteří mají u nás bydlet, jsou čtyři poutnice a
byly moc fajn. Konečně jsem zjistil, odkud vlastně jsou – prý z Fulneku. Ke
svému překvapení jsem mezi ostatními poutníky objevil i svého kamaráda.
První radost z jejich přijetí člověk
zažije už jen tím, že pro ně přijede autem. Fakt jsou rádi, že už nemusí jít
pěšky:-). I když je to vlastně jen přes noc, vděk lidí za
to, že dostali po trmácivé cestě večeři, mohli se umýt a snad i dobře vyspat, je
opravdu velký.
Tak snad až přijdou příště nějací
jiní poutníci, přijmeme je už k sobě všechny a nebudeme se bát. Díky mamince,
která si vzala jejich přijetí na starosti. Škoda, že jsem se s nimi nemohl ráno
rozloučit. Snad došli s Boží pomocí v pořádku.
-Jeňa-
