Asi nejsem tím pravým člověkem, který by měl o této pouti psát či vydávat svědectví. Přesto se slov otce Tomáše o tom, že by to měl někdo zkusit, nemůžu zbavit a čas od času mě pronásledují :o) Tak se tedy o to přece jen pokusím.
Ohlédnutí za poutí k Božímu milosrdenství
Pěší pouť k Božímu milosrdenství se uskutečnila ve dnech 25. – 31. července 2009.
Výchozím místem byl Fulnek a cílem nám byl poutní kostel Božího milosrdenství ve Slavkovicích. Obě tato místa mají ve správě otcové Pallotini (Společnost katolického apoštolátu – SAC), kteří jsou také organizátory této pouti. Doprovázeli nás o. Artur Cierlicki a o. Tomáš Kazaňski a také bratr „Jenda“ David se svou trubkou.
V sobotu 25. 7. jsme v ranních hodinách po mši svaté vyrazili z Fulneku od kostela Nejsvětější Trojice. Sešla se skupina asi 50 poutníků téměř všech věkových kategorií. Ti, kteří se nemohli zúčastnit celé pouti, se s námi rozloučili nebo se naopak přidali v průběhu putování.
V čele průvodu vždy kráčeli dva poutníci. Jeden z nich nesl kříž, druhý ceduli, která z přední strany informovala o tom, kudy se naše poutnická skupina ubírá, a zadní strana skrývala obraz milosrdného Ježíše (jako povzbuzení, motivace i uvědomění si Jeho přítomnosti i cíle pouti). Za nimi nesl další poutník ozvučení, aby celá skupina dobře rozuměla slovům modliteb, písní, přednášek, svědectví i vtípků.
S písní na rtech, v srdci i na strunách kytary nás cestou provázeli Jirka a ti, kteří měli odvahu, chuť a dobrý dech ke zpěvu i v náročnějším terénu.
Cestou jsme mohli vnímat krásu přírody, ale občas i její zrádnost a nástrahy. Putování krajinou se proměňovalo i v putování krajem vlastního srdce a to nebývá vždycky jednoduché.
Naše prázdné žaludky jsme každé poledne naplnili něčím teplým, za což patří velký dík těm, kteří se o nás starali (ochutnali jsme dokonce i polské národní jídlo: bigos). Polední odpočinek nám zpříjemnili Jirka a Honza lidovými písněmi k tanci i poslechu.
Když jsme dorazili k cíli dne, rozebrali si nás místní farníci do rodin. Velice hezky nás přijímali a starali se o nás. Vždy se našlo něco dobrého do žaludku a nocleh – na pouť až příliš pohodlný :o).
Večer jsme se scházeli v místním kostele na večerní modlitbu i s našimi hostiteli.
Velmi silným zážitkem byla návštěva a mše sv. v kostele sv. Anny ve Staré Vodě ve vojenském prostoru Libavá v den svátku sv. Jáchyma a Anny. Interiér kostela, na jehož částečném znovuobnovení se podílejí skauti, je úmyslně ponechán v původním stavu. Zdi pokrývají nápisy psané azbukou a různými daty z období, kdy byl využíván sovětskou armádou.
Věcí, které se člověka na pouti dotýkají, je mnoho, stejně jako v běžném životě: místa, lidé, s nimiž putujeme i ti, s kterými se setkáváme, kteří nás přijímají a pomáhají, pocity radosti, bolesti ...
Před příchodem do Slavkovic jsme se setkali s průvodem, který se nám vydal naproti a společně jsme se ubírali do našeho cíle. Ve Slavkovicích jsme se v 15 hod před Nejsvětější svátostí modlili korunku k Božímu milosrdenství a křížovou cestu a poté jsme slavili mši sv., kterou se uzavřelo naše týdenní putování.
Děkuji za možnost zúčastnit se této pouti, která patří všem, kdo se na její přípravě podíleli, ale také spolupoutníkům i Tomu, který mě na ni pozval. A také za změnu pohledu na pouť jako takovou, protože jsem ji měla zařazenu ve špatné „škatulce“.
účastnice pouti
OSOBNÍ POSTŘEHY
Na informace o pouti jsem narazila náhodou na internetu a z počátku jsem jim příliš pozornosti nevěnovala. Po čase se ale vzpomínka na ně stala dost neodbytnou, a tak po výčtu všeho, proč se pouti nezúčastnit, jsem se nakonec přihlásila i já.
Kdo by čekal, že jsem se rozhodla na pouť jít z lásky, úcty nebo podobných ušlechtilých pohnutek, mýlil by se. Protože jsem si pro rozhodnutí zúčastnit se pouti potřebovala najít i něco pozitivního, byly to naprosto egoistické záležitosti (pohyb na čerstvém vzduchu, setkání s novými lidmi atd.). Úmysly, s kterými jsem na pouť šla, se samozřejmě nějaké našly, ale smysl pouti – ten pravý – a důvod, proč jsem se pro ni rozhodla, jsem nepochopila.
Zpočátku jsem si myslela, že pouť byla pro mě zajímavou zkušeností, překročením některých hranic v sobě a setkáním. S odstupem času ale můžu říct, že ovoce tohoto týdne věnovaného Bohu poznávám až později, a asi i způsobem, kterým bych vůbec nečekala.
Objevem a darem pouti je uvědomění, že stále ve všem hledám sebe, ne Pána. Že nejsem téměř schopna udělat něco bez postranních úmyslů, a když se to náhodou povede, začnu být pyšná na to, jak hezky jsem to dokázala. (Asi jsem o trochu lépe pochopila význam slov pýcha a sobectví.) Je to vědomí, které mě srazilo k zemi, ale vnímám v něm i dar, který se mi může stát novým odrazovým můstkem (novým začátkem).
